Bez červený

Bez červený je rostlina z čeledi zimolezovitých. Tento keř dorůstá do výšky mezi jedním až čtyřmi metry. Jeho kůra má barvu hnědou, případně šedo až černohnědou. Bezové větvičky bývají vzpřímené, někdy taktéž obloukovitě klenuté. Pro bez jsou typické tzv. lenticely neboli čočinky. Jedná se o malé, oválné, černě zbarvené útvary, jež připomínají bradavice. Větve bezu jsou silné a bez chloupků. Dřeň červeného bezu označována taktéž jako tzv. duše má skořicově nahnědlou barvu.

Tato rostlina kvete v období od dubna do května. Oproti bezu černému jsou květy zelenožlutavé až žlutavé, bývají drobné a voní po mouce. Kalich květu má trojúhelníkovitě vejčitý tvar. Plodem bezu červeného jsou stejně jako u bezu černého kulaté peckovice. Když dozrají, mají červenou barvu. Uvnitř zhruba pětimilimetrové kuličky jsou malé zploštělé pecičky. A právě díky tomu, že se jedná o oblíbenou potravu ptáků, jsou semena této rostliny rozšiřována jejich výtrusy po okolí.

Bez červený patří stejně jako ten černý mezi původní druhy naší flory. Ideální půda pro jeho růst by měla být bohatá na živiny, vlhká, s neutrálním či méně kyselým PH. Roste především ve výše položených oblastech, tedy hlavně od pahorkatin do hor. Najít ho můžeme jak v jehličnatých, tak i v listnatých lesích nebo na loukách.  Jeho rozšíření napomohlo zvýšení využívání fosilních paliv po druhé světové válce, kdy v lesích zůstává značné množství klestí.

U bezu černého jsou jedovaté pouze listy a kůra. Zato u bezu červeného jsou mírně jedovatá i semena.Ta totiž obsahují amygdalin. Tento glykosid přírodního původu známe například z mandlí. Dříve se keř občas využíval v lidovém léčitelství, především kvůli obsahu vitaminu C v plodech. Dnes se již nevyužívá. Tak maximálně bych vám doporučila získat z něj olej, který je následně vhodný pro výrobu domácího mýdla.

Bohužel včely květy bezu příliš nevyhledávají.